| 10.04.2025 03:23 | Dobrý den,
ozývám se po delší době. Nadále docházím k psycholožce. Můj psychický stav není až tak katastrofální jako loni, přesto bych jej nepovažovala za příliš dobrý...Hlavně je to kvůli tomu, že si vyčítám věci z minulosti...
Věci, které se staly, už je nemůžu vzít zpátky, ale vyčítám si je zpětně po mnoha letech.
Příklad: Ve škole mě extrémně šikanovali, už asi od 7 let jsem byla velmi neoblíbené dítě. Šikana se ještě zhoršila, když jsem se dostala na gympl. Posmívali se mi snad kvůli úplně tomu, hlavně prý proto, že jsem hnusná...taky mě porovnávaly s mými sestrami a prý jsme všechny hnusné...jedna z mých sester je prý nechutně tlustá, ta druhá zase nosí rovnátka, zkrátka jsou obě trapné, ale já jsem ještě horší.
Mě bylo tehdy mojí sestry dost líto, věděla jsem, že jí musely kvůli rovnátkům trhat zuby (což byla v té době pro mě noční můra, mléčné zuby mi trhaly už od 2 let a vždy to pro mě byl horor).
Jenže pak ve 13 mi řekl zubař, že bych taky měla chodit na rovnátka. Bála jsem se tam jít, ale máma mi říkala, že to nic nebude, že mám určitě je lehkou vadu a nic hrozného se tam nebude dít. OMYL. Začala jsem chodit k velmi nepříjemné ortodontistce před důchodem, nebyla ani moc citlivá a i pouhé prohlížení zubů od ní bylo bolestivé. Nikoho nezajímalo, že se extrémně moc bojím toho, co mi bude dělat, že se bojím trhání zubů, bolesti, i toho, že spolužáci se mi pak budou posmívat ještě víc. Chodila jsem tam asi tak rok, nakonec tvrdila, že kromě trhání zubů budu potřebovat ještě malý operační zákrok - uříznutí uzdičky pod jazykem...ihned po příchodu z ordinace jsem se rozbrečela...
Máma do té doby byla nekompromisní a říkala, že tam chodit musím, ale po tomhle zaváhala a řekla, že půjdeme jinam.
Jenže já jsem se neustále třásla a bála, kdykoli jsem si vzpomněla, že by mě čekalo trhání zubů, operace a potom nošení drátů...opravdu mi to nahánělo šílenou hrůzu...často jsem kvůli tomu brečela a měla noční můry. Máma se mě snažila přesvědčit po dobrém, po zlém, řvala na mě, ale já byla neoblomná, že prostě nechci tohle všechno podstoupit...tak moc mě to děsilo...nakonec to máma asi po 2 letech vzdala...ale moje úzkosti se jen stupňovaly...měla jsem v té době i jednu kamarádku, ta si toho všimla, že mám hrozné zuby, proč si je nespravím...já jí řekla, proč to tak mám...ona do mě pak začala rýt, jak jsem pitomá, že se tomu strachu musím postavit...
Jenže já prostě nemohla, ten strach byl silnější než já...jednou jsem jí dokonce slíbila, že do toho půjdu, ale pak se jen rozbrečela, že ne...
No, zkrátím to, nakonec jsem do toho šla, ale až v 19 (!) jsem sebrala dost odvahy, objednala se na vyšetření. Zubař byl o dost lepší, než ta nepříjemná zubařka před důchodem, ten operační zákrok vyhodnotil jako zbytečný...i tak jsem musela podstoupit vytrhání neprořezaných zubů, což byl ten nejbolestivější zákrok v životě, dostala jsem pak i do rána zánět a celý týden jsem trpěla neskutečnými bolestmi, přála jsem si až umřít.
Takže nakonec jsem to podstoupila, ale bohužel až takhle hrozně pozdě...dodnes si to vyčítám, že jsem nebyla schopná se k tomu odhodlat dříve, ale strach byl zkrátka silnější. Ono to nejspíše souvisí i s mým psychickým onemocněním (mám diagnostikovanou úzkostnou poruchu). Možná bych tím i zachránila to kamarádství, protože tu kamarádku nebavily moje úzkostné stavy, když o tom začala mluvit...
Na druhou stranu, to trhání jednoho zubu bylo opravdu velmi komplikované a bolestivé, je možné, že kdybych to podstoupila už ve 14, už bych se nedokázala donutit nechat si vytrhnout i další zuby...
Nevím, ale neustále si vyčítám, že jsem byla tak strašně bázlivá a ze strachu to tak odkládala...cítím se provinile, když vidím nějaké dítě o dost mladší než jsem já, že vytržení zubu zvládlo a já se tomu až do 19 vyhýbala.
Myslíte, že jsem rozmazlená, když jsem se tomu vyhýbala? Podle mojí psycholožky na tom nesla vinu i nepříjemná zubařka, které nedocházelo, že mě děsí a ani se nesnažila být nějak na mě milá (zase to chápu, že zubař se má starat o zuby, ne o psychiku pacienta - ale v dnešní době je čím dál tím častější, že se zubaři i lékaři snaží, aby se pacienti cítili v ordinaci dobře, ne aby tam chodili se strachem.
Bohužel, jak jsem tenkrát řešila ty úzkosti z gyndy, z toho jak mě opustil ten kluk, kterého jsem měla ráda, tak jsem se dopustila zásadní chyby (ztratila jsem retainer a než jsem ho našla, zuby se už zase zkřivily...takže mě čeká léčba znovu, mám už na to našetřeno...jen se bojím, že mě "seřvou", že jsem byla tak blbá a nechala to dopustit...
Prostě akt nechápu, jak jsem mohla být tak blbá...kolik let jsem bojovala s úzkostí a ze strachu z dentálních zákroků...
No nic, prostě jsem byla naprosto blbá...svědomí mě trápí každý den, i to, že jsem byla neschopná si ty zuby vytrhat dříve...Myslíte si, že jsem kvůli tomu rozmazlená?
Děkuji moc a omlouvám se za slohovku... | | Zaslal: deNina (26 let) | | Naše odpověď |
|
| 03.02.2025 23:59 | | Jeste funguje seznamka a k dotazu zda se da trit i neobrezany penis tedy zalud rukou na sucho kdyz stahnu predkozku | | Zaslal: merlinleroy (32 let) | | Naše odpověď |
|
| 05.01.2024 17:34 | Ahoj Poradno,
Opět se na Tebe obracím. Opět navážu na svoji de facto sexuální orientaci, což je heteroromantická asexualita. Zjednodušené řečeno mě přitahují ženy, cítím k ním emoční blízkost, je mi s nimi příjemně, vnímám ženskou krasu i po fyzické stránce. Nejedná se ale o sexuální přitažlivost, tu necítím k nikomu a je to i spojeno s tím, že po sexu netoužím a vyjma masturbace je mi vlastně i nepříjemný (jinými slovy netoužím po sexu s jakoukoliv jinou osobou).
Moc děkuji za odpověď na minulý dotaz ohledně fungování mezi lidmi jak v hetero-normativní, tak queer (LGBTQIA+) komunitě. Pomohlo to, obzvláště připomenutí, že není třeba se tolik zabývat názory ostatních.
Jenže, je tu určitý kámen úrazu - jedná se o blízké lidi, kde mi jejich vnímání mé osoby není lhostejné. Jmenoval bych zde svého o sedm let staršího bratra a jednoho blízkého kamaráda. Oba jsou to lidé, se kterými mám dobrý vztah a celkově spolu vycházíme.
S jednou věci mě ale hodně frustrují. Konkrétně s jejich reakcemi na to, když jsem se jim přiznal, že jsem se našel v heteroromantické asexualitě. že je mi příjemné se ženami a celkově mě jako může přitahují, ale ne po sexuální stránce a jsem spokojený bez sexu.
Toto je kombinace, která je pro ně velmi nepochopitelná. Hlavně brácha na mě přišel s argumenty, že to je psychický blok, že si to jen vsugerovávám do hlavy, že je vše jen přechodná fáze. Jak sám řekl: "Jakmile potkáš tu pravou, asexualita zmizí jak mávnutím proutku". Reakce kamaráda v bleděmodrém jsou dost podobné.
Co je horší, dozvěděl jsem se i od své mamky, která mě původně v mé identitě podporovala a chápala, že po tom, co mluvila s bráchou a ten ji řekl svůj názor, začíná si též myslet, že se spíše jedná o mojí internalizaci a psychicky blok, který časem odezní. Dle reakcí všech těchto blízkých se zdá, že je pro ně kombinace toho, že mám rád a přitahují mě ženy, přitom ale nechci mít s nimi sex (ani s nikým jiným, vyjma sebe sama při masturbaci), zároveň nejsem gay, příliš nepochopitelná a bizarní.
Velmi mě frustruje a mrzí, že pro mě jinak blízcí lidé nechtějí v mých 33 letech pochopit mou skutečnou identitu a snaží se mě "vyléčit" z něčeho, co léčit nepotřebuje. Chápu, že se bude asi i dost jednat o neznalost pojmu, asexualita je v české společnosti často stále nepochopený koncept. Snažil jsem se jim všem vysvětlit, o čem asexualita je, dal jim přečíst články apod., ale vše marně. Prostě tomu nevěří a žijí v pocitu, že si ve své hlavě "výtvářím problém".
Takhle to ale vůbec není. Teprve potom, co jsem se dozvěděl o asexualitě, získal ucelené informace, narazil na organizací AVEN (asi největší a hlavní organizace sdružující asexuální komunitu a jedince po celém světě) atd., plně jsem se ztotožnil s touto identitou a po dlouhých letech trápení v oblastech vztahů a sexuality, jsem se konečně našel, velmi se mi upevnilo a celkově od té doby žijí mnohem spokojeněji.
Zároveň jsem se seznámil s jinými asexuály z ČR i zahraničí. A je velmi ulevující narazit na tolik dalších lidi, kteří mají velmi podobné zkušenosti a pocity jako já, kdy vzájemně můžeme sdílet své pocity. Toto je vše super a velmi si toho vážím.
Ty reakce blízkých mě ale velmi frustrují, štvou a svým způsobem zraňují. Já vážně nemám pocit, že bych měl nyní v této oblasti "problém", ze kterého bych potřeboval "vyléčit". Vlastně je to úplně naopak. Proč to mě blízcí lidé nechtějí pochopit? Ano, u lidí, kteří mi nejsou tolik blízcí, můžu nad jejich reakcemi obrazně mávnout rukou a příliš si z toho nedělat. V případě blízkých lidí je to ale poněkud jiná situace. Dokážeš i zde prosím něco poradit? Moc děkuju! | | Zaslal: dodge (33 let) | | Naše odpověď |
|
| 14.12.2023 16:29 | Milá poradno,
Ráda bych Ti zase po delší době napsala. Tentokrát zase jak jsem na tom s přáteli. Jinak co se týče toho jak jsem psala dříve o nějakých těch sociálních úzkostech, začala jsem chodit ke klinické psycholožce na pojišťovnu jak jsi mi Ty, poradno, sama doporučovala a vidím velké zlepšení. Pořád jsem měla pocit, že mi chybí kamarádka, tak jsem si dala na jaře inzerát do FB skupiny na hledání přátel. Ozvalo se více žen, s některými na setkání ani nedošlo, s některými jsem se sešla, ale pak už nereagovaly, bylo to pro mě celkem náročné. Ale našla jsem 2 kamarádky. Jednu i se psem, která navrhovala jednu akci na druhou, jednu jsem musela i odmítnout, protože jsem tak nějak byla z lidí obecně už hodně vyčerpaná. Tadyta kamarádka č.1 je asi nejsnaživější a zapojila částečně i svého partnera - někdy s nimi společně i s mým manželem hrajeme deskové hry. Navrhli také společný víkend někde pryč na horách, což teda na mě je trochu hodně velký plán, ale tak na jaře už to bude rok co se známe a manželovi se ta myšlenka společného víkendu líbí. Nevím proč, ale někdy mám pocit, že bych docela dobře přežila i to, kdyby to nakonec s touhle kamarádkou nevyšlo, což mi přijde tak trochu smutné, když jsem tak toužila po nějaké kamarádce a když nějaká je, tak tohle…
Pak jsem přes internet poznala ještě jednu kamarádku (č.2), které jsem sama napsala, ze začátku jsme si jen psaly a i když je o 10 let mladší, tak jsem zjistila, že toho máme spoustu společného. Povahově je mi tak nějak blíž, sama má tedy také nějaké společenské problémy-sociální fobii. Dvakrát jsme se viděly i osobně a po tom druhém setkání mi napsala, že to bylo super a myslím si, že snad budeme pokračovat, máme nějaké plány a naposledy jsme se sešly ve čtyřech, i s mým manželem a jejím partnerem.
A pak je tu ještě jeden pár (č.3), který jsme s manželem poznali přes inzerát na hraní deskových her. Několikrát jsme se sešli a mám tak nějak pocit, že si docela dobře rozumíme. Jsou z velkého města, kde by jistě našli dost spoluhráčů, ale nedělá jim problém přijet za námi (my jsme u nich doma také byli) a krom hraní her si vždycky nějakou dobu i povídáme a myslím, že řeč docela dobře plyne (i lépe než u té první dvojice se psem) a nejsem z nich nějak moc nervózní. Také sami navrhují setkání, poslední dobou jsme se scházeli tak jednou za měsíc. A ona navrhovala i, že bychom třeba mohli někdy společně někam zajít, což vidím jako že bychom nemuseli pořád jen hrát hry. Při posledním setkání připomněli, že se teď nějakou dobu neuvidíme, jeli na pár týdnů pryč.
Tak nějak jsem to potřebovala někomu napsat. Co si o těchto nových začínajících přátelích myslíš? Zjistila jsem, že mě dost vyčerpává, když jsem moc s lidmi, musím si hlídat energii. U té mladší kamarádky a u toho posledního páru se tak nějak obávám, že to třeba přece jen nedopadne jako u spousty jiných pokusů a dost by mě to u těchhle lidí asi mrzelo. Asi bych se chtěla zeptat, jestli máš ale také podle toho co jsem psala pocit, že to u těchhle případů (č.2 a 3) vypadá nadějně a jestli tě k tomu ještě něco napadne. U č.1 mám někdy pocit, že ten vztah udržuji taky hodně kvůli manželovi, který si s jejím partnerem asi docela dobře rozumí. Budu ráda za všechny postřehy a omlouvám se za tadyten dlouhý asi tak trochu zvláštní dotaz…
Děkuji a přeji hezký předvánoční čas.
| | Zaslal: neznalá (32 let) | | Naše odpověď |
|
| 24.11.2023 23:11 | Dobrý den,
Chtěla bych vás poprosit, zda byste mi napsali stránky, které se specializují na dětské kolektivy a na dětskou psychologii? | | Zaslal: Lorýsek (20 let) | | Naše odpověď |
|
