Do určité míry je normální, že se bavíme o druhých lidech, aniž by tomu byli přítomni. Probíráme jejich pozitiva, někdy se ale i zaměříme na to, co se nám na nich nelíbí, co nám přijde divné, občas to skončí tak, že se jim vyloženě vysmíváme, odsoudíme je, kritizujeme. Každý z nás občas “drbe”. Jsme společenští tvorové, máme kolem sebe síť vztahů, a někdy prostě potřebujeme probrat to, co nás ve vztazích trápí, s nezaujatou osobou. Povídat si, a vůbec přemýšlet o druhých lidech, nám také pomáhá třídit si vlastní priority. Vidíme, jak druzí kolem nás žijí, co dělají, a jak se chovají, a je přirozené, že něco z toho se nám líbí víc a něco zase méně.

Problém nastává tehdy, když se pomlouvání stane oblíbeným sportem. Člověk, který pomlouvá pro zábavu, žije víc životy ostatních, než svůj vlastní. Někteří lidé dokonce pomluvy využívají k tomu, aby se sami prezentovali v lepším světle. Můžou o druhých tvrdit, že jsou neschopní, že se jim něco nepovedlo, nebo že udělali vyloženě něco špatného, nemorálního či nelegálního. Taková pomluva, přestože se nezakládá na pravdě, může hodně uškodit. A tomu, kdo je její obětí, se jen těžko prokazuje skutečnost. Proč to tedy lidé dělají? Někteří mají opravdu záměr uškodit. Třeba proto, aby sami pro sebe něco získali - uznání, pozornost, důvěru, “slávu” nebo prostě pozici důležitého člena ve skupině. Jiní pomlouvají třeba proto, že mají nedostatečné sebevědomí, a aby se cítili o něco lépe, potřebují k tomu někoho “shodit”, ponížit, dokázat si, že jsou dotyčnému nadřazení.

Co tedy s těmi klevetami? Řekli jsme si, že povídat si o druhých, je tak nějak normální. Pokud to děláš, zkus se ale zamyslet nad tím, jestli jsou to slova, která bys dotyčnému s klidem řekl do očí. Dobře, možná ne úplně s klidem, ale je to něco, co by mu mohlo ublížit? Víš jistě, že informace, které máš, jsou z pravdivých zdrojů? Nejsi si jistý? A jde třeba o něco, co můžeš druhému uškodit? Co takhle zkusit být fér, a pokud je to něco důležitého, dotyčného s tím konfrontovat a zeptat se, jak je to doopravdy? Nebo se svěřit někomu, kdo je mu opravdu blízký?

Některé pomluvy jsou jako pomalu postupující jed, který otravuje atmosféru skupiny a může zanechat trvalé následky na své oběti. Buďto na její pověsti a postavení nebo dokonce i na její psychice. Přemýšlej nad tím, jaký dopad tvoje slova mohou mít, a to i tehdy, když je ten, kterého se týkají, neslyší. Občas prozkoumej své vlastní emoce, jestli se mezi nimi neskrývá nějaká zášť, žárlivost či ublíženost vůči dotyčnému. Je jednoduché škodit, když si sám přijdeš jako oběť. A úplně nejlepší je, se ze všeho nejdřív zamyslet nad tím, jak vypadá tvůj život, a jestli v něm není něco, co by sis měl nejdřív sám vyřešit, než začneš posuzovat ostatní. Často právě klevetění pomáhá odvádět myšlenky od našich vlastních problémů, které by si zasloužily řádnou péči. Nezapomínej - nikdo není dokonalý!